Co vás ve Finsku zaujalo úplně nejvíc?
To, že měli odvahu vzít celý školský systém, jak byl, shodit ho ze stolu a začít ho stavět od začátku tak, aby jim v něm bylo dobře. A to především s ohledem na požadavek, aby děti byly připravené pro budoucnost.
Byl to krok osvícené vlády, nebo iniciativa zdola?
Nejsem odborník na finské školství, ale domnívám se, že tam šlo především o nastolení nezávislosti těch, co řeší vzdělávání, na politické moci. Jako kdyby se zrušilo české ministerstvo školství a místo něj by vznikl institut pro vzdělávání, který by pracoval nezávisle na výsledku voleb a mohl by se dlouhodobě snažit o naplnění nějaké vize.
To u nás, s ministry střídajícími se každý rok, není moc reálné.
No právě. U nás každý ministr hledá jednoduché řešení, které může v tom svém volebním období stihnout, ale problém je, že ve školství jednoduchá řešení neexistují. Proměna finského školského systému trvala dvacet let a co vím, tak těch prvních deset let bylo krutých. Připomíná mi to aktuální české obtíže s inkluzí, kdy se mnohé školy staví proti ní a snaží se systému dokázat, že nefunguje. Jenže ono je potřeba dát věcem čas a nikam se nepohneme, pokud nastoupí další ministr a inkluzi zruší.
V reportáži, kterou jste natočili pro svitavskou televizi, se mluví o třech aspektech finského úspěchu: školský systém, technická vybavenost škol a důraz na samostatnost dětí. Co je podle vás tou nejdůležitější věcí?
Rozhodně to není vybavenost škol. K čemu je skvěle technicky vybavená škola, když na ní nebudou učitelé, kteří to umí využít. Základ úspěchu je podle mě v tom, že finské školství má na prvním místě smysl. Představte si, že by každý český učitel mohl vyhodit aspoň 10 procent toho, co učí, ale nemá to podle něj smysl, a místo toho by měl možnost zavést něco, co smysl má.
Třeba co?
Mám na mysli třeba tu práci se dřevem a s textilem. Je to finská tradice a tak to zavedli do škol, protože jim to dává smysl. Mimo jiné proto, aby nenastávala propast mezi minulými a současnou generací.
A jaký to má přínos pro děti? Většina z nich se tomu asi nebude věnovat profesně?
Jednak není do života špatné být šikovný. A druhak je to seberealizace, činnost, při které každé dítě může zažít pocit úspěchu, když se mu podaří vyrobit něco, co funguje. A mimo jiné: otázka „k čemu jim to bude“ je podle mě past, do které bychom se neměli nechat chytit. U ambiciózních rodičů často vidím, že dají dítě na klavír a housle, kdyby náhodou chtěla být herečkou, na kybernetiku, protože jednou budou vládnout počítače, a ještě na karate, aby se dítě umělo ubránit. Důležité přece také je, jestli má dítě možnost dělat něco, co je mu příjemné v daném okamžiku. Věřím, že pokud se dítě bude rozvíjet nejen tam, kam mu to plánují rodiče, ale do všech směrů, tak to bude pro jeho budoucnost ta nejlepší cesta. Antonín Dvořák jistě mohl být po otci skvělým řezníkem. Ale potkal se s hudbou a nakonec jsou jeho díla v rámci klasické hudby, neodpustím si říci, „masovou“ záležitostí. Škola podle mě nemá vychovávat dítě jako budoucího zaměstnaného, ale jako člověka.
Finské školy nejsou orientované na výkon, a přesto jsou na prvních příčkách mezinárodních žebříčků…
O to ale vůbec neusilují. Naopak – chtějí jít ještě dál v odklonu od výkonu směrem k osobnímu rozvoji. To je další velká bolest českého školství, a nemyslím jen ty jedničky, dvojky, trojky. Ale to neustálé srovnávání žáka se žákem, i škol mezi sebou. Strašně to pak škodí školám, kterým jde o něco jiného.
Co je podle vás tedy ve škole důležité?
Atmosféra. Jestli a jak se spolu baví učitelé a žáci, jak se zdraví, jestli vidíte o přestávce učitele, jak si spolu povídají. Víte, já bydlím ve spádové oblasti své školy a velká část žáků i jejich rodiče a prarodiče jsou moji sousedi. Takže se všichni dobře známe a je pro mě důležité, abychom se spolu mohli zastavit na ulici, aby mi důvěřovali a aby věděli, že mě zajímá, co si myslí.
V reportáži jste říkal, že něco z finské inspirace zavedete u vás ve škole…
Naběhl jsem si s tím, že jsem řekl, že zakážu mobily. To se zatím nepodařilo. Udělal jsem anketu mezi rodiči a 87% bylo pro, ale kvůli těm 13 procentům jsme to zatím nezavedli. Tu druhou část slibu – že změníme přestávky tak, aby děti mobily nepotřebovaly – jsem ale splnil: na dvorku, kde tráví děti velkou přestávku, jsme udělali bylinkovou zahrádku, umístili lavičky, pingpongové stoly. A hlavně jsme velkou přestávku prodloužili o pět minut a to je podle mě těch důležitých pět minut, během kterých si učitel nad kávou může popovídat s kolegou a žák, který se potřebuje vybít, stihne vyběhnout na hřiště.
Zavedli jste ale také úplně nový a v Česku nepříliš obvyklý povinný předmět…
Rozhodli jsme se využít disponibilních hodin a pro žáky 4. až 8. tříd jsme zavedli jako povinné takzvané Feuersteinovo instrumentální obohacování, což zní komplikovaně, ale jde o rozvoj různých měkkých dovedností. Učíme děti, jak se mají učit, ale rozvíjejí také vyjadřování, respektování jiného názoru, odbourává se strach z chyby. Nese to první ovoce, děti se třeba pomalu učí, že se nemají hlásit, ale mají vnímat ostatní a vzít si slovo, když někdo jiný domluví. Myslím, že jdeme správným směrem.
Na reportáž z návštěvy svitavských učitelů ve Finsku se můžete podívat zde: http://www.rodicevitani.cz/skolstvi/zahranicni-inspirace/finsky-skolsky-zazrak-funguje/
Zdroj: http://www.rodicevitani.cz/skolstvi/zahranicni-inspirace/svitavsky-reditel-finska-si-privezli-odvahu-zacit-skolu-menit/
Autor: Lucie Fialová
Převzato se svolením EDUin, o.p.s.