Jak jste se dostala do Žatce? Jste místní rodačka?
Pocházím z Mostu. Do Žatce jsem přišla zhruba před jedenácti lety díky svým pracovním aktivitám, když jsme tu prezentovali nějaký projekt. Tehdejší vedoucí sociální odboru nás oslovil se žádostí o spolupráci při zavádění nové sociální služby. My jsme tenkrát pracovali s dětmi a jejich rodinami, takže jsme na spolupráci přistoupili a začali jsme v Žatci provozovat nízkoprahové zařízení pro děti a mládež – klub Pohoda. Byla to tedy shoda okolností. Moje pracovní aktivity se tehdy začaly přelévat více do Žatce, protože právě tady byly naše služby více potřeba.
Jak vás napadlo začít v Žatci provozovat právě sociální podnik?
Tím, že jsme poskytovali sociální službu a tím, že jsme v té době pracovali na projektu s mladými lidmi od patnáctého roku výš, ukazovalo se jako velký problém, že tito lidé nemají práci. Nikdo je nechtěl, nic neuměli, byly tam zkrátka velké bariéry, o kterých všichni víme. Začali jsme přemýšlet o tom, jak je zaměstnat, samozřejmě s nějakým mentoringem a další pomocí. Tak jsme se dostali k sociálnímu podnikání. Vzešlo to přímo z potřeb našich klientů. Jedna kolegyně se tehdy stěhovala a opouštěla s partnerem prostor zavedené kavárny U šnečků v Žatci, tak jsme si řekli, že to zkusíme a kavárnu dostaneme do režimu sociální firmy. Brzy se ukázalo, že z tržeb za prodej kávy a zákusků si zaměstnávání klientů nemůžeme dovolit. Hledali jsme tedy nové příležitosti pro vytváření nových pracovních pozic. Začali jsme provozovat 2 kantýny – na základní škole a v domově pro seniory. Nebyly to ziskové aktivity, všechna pracoviště sloužila jako prostupné zaměstnání pro klienty. Kavárenský režim jsme zcela opustili před pěti lety a začali jsme provozovat zcela nově vybudovanou restauraci, při které funguje jak kavárna, tak kuchyň.
Na jaké bariéry jste nejvíce naráželi?
Největším problémem bylo, že mladí lidé bez jakékoliv kvalifikace zkrátka neměli základní pracovní návyky a přitom jim nechyběla vysoká očekávání ohledně jejich finanční odměny. Byl pro ně problém do práce vůbec přijít, chodit včas a pravidelně. Většinou byli zvyklí mít přestávky na cigaretu po dvaceti minutách. Reagovat neustále na jejich nespolehlivost bylo asi úplně nejnáročnější.
Jak jste se jejich nespolehlivostí a nedostatkem disciplíny vyrovnali?
Měli jsme mentory, kteří s klienty pracovali. Byli to lidé, kteří měli potřebné zkušenosti, výborné sociální dovednosti a zároveň zvládali na naše klienty dohlížet při pracovním výkonu. Používali jsme také pár triků, jak lidi prověřit ještě před podpisem smlouvy – zapojovali jsme je do jiných aktivit a jejich spolehlivost sledovali. Když se ukázalo, že zvládají své závazky dodržovat, nabídli jsme jim dohodu o provedení práce. Snažili jsme se je připravit na práci u nás ještě předtím, než ji začali vykonávat. Bylo to hodně o týmu lidí, kteří s klienty dokázali pracovat, přistupovali k nim individuálně a motivovali je.
Kdo jsou vaši zaměstnanci nyní?
V současnosti tu máme dvě zdravotně znevýhodněné zaměstnankyně na smlouvu a další tři klienty střídáme na dohody. Ti zastupují nebo vypomáhají, když pořádáme nějakou akci. Teď jsme v hodně omezeném režimu, řekla bych až komorním, protože sociální podnikání je v tomto prostředí hodně náročné a bez dotovaných míst si toho nemůžeme moc dovolit. V současnosti si připravujeme na nástup dvě nové zájemkyně o práci, mladé dívky (15 a 17 let). Budeme v novém projektu zaměstnávat opět mládež bez kvalifikace nebo nezaměstnané, u kterých se kombinují různé bariéry. Nabídneme jim opět specializační vzdělávací kurzy, mentoring, vyjasnění profesní orientace a podobně.
V čem je sociální podnikání právě v tomto prostředí tak náročné?
Je těžké podnikat a současně zaměstnávat znevýhodněné osoby, které mají různá omezení. Je těžké, když máte velký tlak na výkon a potřebovali byste být profesionální a přitom se vaši zaměstnanci teprve učí v procesu metodou pokus omyl. Musíte se prosadit a přitom nemáte potřebné kompetence. Já nejsem podnikatel ani manažer, o to je to těžší. V tomto prostředí, tedy v Žatci, který má omezenou kupní sílu, nevyděláváme tolik, abychom si nějakého schopného profesionála najali. Zároveň je složité reagovat na všechny vlivy, které přicházejí zvenčí. Stačí, aby byla doba dovolených, viróz nebo aby tu zrovna natáčeli filmaři a nebylo možné před kavárnou zaparkovat. Návštěvnost se mění a reagovat na takové výkyvy je na malém městě těžší.
Jak na otevření vašeho podniku reagovala veřejnost?
Příliš jsme nezviditelňovali principy sociálního podnikání, byli jsme opatrní. Vlastně ani dnes se tak příliš neprezentujeme. Ze začátku, když jsme zaměstnávali mladé lidi, bylo mezi nimi hodně Romů a část veřejnosti reagovala negativně. „Nechoďte tam, pracují tam feťáci a Cikáni,“ říkali. Na malém městě se takové věci rychle šíří, takže tu byla každou chvíli hygiena, protože nás někdo udal. Šířilo se třeba, že zaměstnáváme lidi se žloutenkou. Ukázalo se, že nemá moc smysl se profilovat na základě sociálního podnikání na veřejnosti, protože to tu lidé brát prostě nebudou. Něco jiného je zaměstnávat lidi se zdravotním znevýhodněním a něco jiného menšiny a mládež bez kvalifikace. Výhledově bychom to ale chtěli změnit a více sociální aspekt zdůrazňovat. Po pěti letech působení v Žatci už jsme si jistější v kramflecích a můžeme si to dovolit.
Jaká je podle vás osvěta ohledně sociálního podnikání v České republice? Předpokládám, že takových podniků, jako je ten váš, je přeci jen více než před pěti lety.
Pojem sociální podnikání se mezi lidmi už více zaběhl, povědomí mezi odbornou veřejností je samozřejmě také větší, než bývalo. Lidé už o tom pravděpodobně někde slyšeli, ale jestli mají laici konkrétní představu o tom, co je jeho obsahem, si nejsem jistá.
Co by podle vás pomohlo tomu, aby se neopakovala situace, kdy k vám lidé odmítají chodit na kávu, protože údajně zaměstnáváte „ty narkomany“?
Velmi důležité jsou pozitivní příklady z jiných sociálních podniků a také osobní zkušenosti návštěvníků, zkrátka zviditelňovat to, co se v této oblasti podařilo. Pokud hovoříme o nějakém konkrétním podniku, je to hlavně o důvěře. Když lidé vidí, že se tu pohybují z jejich pohledu rizikové skupiny, a přesto je tu čisto, hygiena se dodržuje, nešíří se tu žloutenka, vidí snahu – přestanou se bát.
Vás osobně napadne nějaký příklad, kdy se vám povedlo skutečně změnit něčí život od základu?
Nejvýraznější příklad, který si vybavuji, je jedna naše klientka, která k nám přišla z domu na půl cesty z Obrnic. Když k nám nastoupila, neuměla ani utřít prach, nepodívala se vám do očí, nemluvila. Bylo jí sice kolem dvaceti let, ale mentálně byla v řadě oblastí tak na úrovni šestiletého dítěte. Pravděpodobně měla za sebou velmi náročné dětství plné traumat. Vypadala jako beznadějný případ, ale za šest let, kdy jsme s ní pracovali, se jí podařilo získat samostatné bydlení. Hodně pomohla mentorka, která se jí věnovala i o víkendech. Nejdřív pracovala u nás, sice pomalu, ale později naprosto samostatně a bez nutnosti nějakého dohledu. Úplně se změnil také její sociální život – je sice stále introvertní, ale už dokáže sama navazovat kontakty, vyhledávat zaměstnání a podobně. Žije zkrátka úplně jinak, samostatně. To v tomto konkrétním případě považuji téměř za zázrak.
Jak v současné době spolupracujete s Agenturou pro sociální začleňování?
Když Agentura přišla do Žatce, líbilo se mi, že bychom mohli obnovit aktivity, které nám v minulosti fungovaly. Byli jsme dlouho se sociálním podnikem mimo projekty, tím pádem jsme trochu stagnovali a neměli jsme kapacity na realizační tým. Přijde mi skvělé, že bychom mohli již osvědčené věci obnovit, prostupné zaměstnávání a vzdělávání klientů rozvíjet dál a současně připravovanými rozvojovými aktivitami pomoci Žatci i místní komunitě. Zkrátka umožnit práci těm, kteří pracovat chtějí. Agentura by nám k tomuto mohla vytvořit dobré podmínky.
Dělá vám vaše práce pořád radost?
Určitě. Když jsme zpočátku pracovali v jednom z projektů s mladými, nebylo to bez problému, hodně nám fluktuovali. Měli jsme ale možnost klientům nabídnout různé specializační kurzy, to jim dost pomohlo v dalším uplatnění. Bylo zajímavé sledovat, jak se díky tomu v svém životě posouvali. Profilovali se. Občas se s některými po letech potkávám a vidím, že naše snaha k něčemu byla.
Restauraci U Zlatého Beránka najdete na Hošťálkově náměstí v Žatci. Návštěvníci zde mohou také každou sobotu shlédnout hororovou expozici nebo zavítat do muzea Retro Computer, kde je k vidění před 130 starých, ale stále funkčních počítačů.
