Její rodiče pocházeli ze Slovenska, má pět sourozenců. V šesti letech byla umístěna do diagnostického ústavu v Bedřichovicích. Do sedmnácti let pak spolu se sourozenci vyrůstala v dětském domově v Nymburku.
Protože do dětského domova přišla v nízkém věku, neměla problémy s jazykem, a jak sama uvádí, učení jí šlo vcelku dobře. Rozdíl mezi dětmi z běžných rodin a dětmi z dětského domova ale podle ní znát byl: „Jak co se týče oblečení, chování, učení i snahy.“
Zlom v jejím životě nastal zhruba v páté třídě, kdy jí její vychovatelka, sama zdravotní sestra, vyprávěla o práci v nemocnici. Zároveň si malou Marii občas brala domů, kde měla možnost vidět běžnou rodinu. Tato žena se rychle stala jejím vzorem a Marie se proto rozhodla pro dráhu zdravotní sestry. „Ona byla jediná, která mi věřila. Jela se mnou na přijímací zkoušky, když jsem se hlásila na střední školu,“ dodává.
Po úspěšném absolvování přijímacích zkoušek Marie Martínková vystudovala střední zdravotní školu a mohla se věnovat svému vysněnému povolání. Nyní pracuje jako chirurgická sestra ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. „Každý má šanci,“ uzavírá rozhodně.
Celý příběh Marie Martínkové si můžete poslechnout v dalším díle naší dokumentární série o cestách Romů českým vzdělávacím systémem:
Tento materiál vznikl za finanční podpory Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Výzkum, vývoj, vzdělávání v rámci projektu „Inkluzivní a kvalitní vzdělávání v územích se sociálně vyloučenými lokalitami“, reg. č. projektu CZ.02.3.62/0.0/0.0/15_001/0000586.