ZAČÍNAJÍCÍ ASISTENT PEDAGOGA

Pracovat jako asistentka pedagoga jsem začala na jedné velké pražské základní škole. Náplní mé práce bylo být ku pomoci jednomu z dětí, které mělo problém se soustředěním a zároveň se u něj často projevovaly výkyvy nálad spojené s agresí.

Na začátku neproběhla žádná schůzka, ze které by mi bylo jasné, co přesně se ode mě očekává. Kdo je vlastně asistent pedagoga, jsem věděla z přednášek ve škole, ale co konkrétního bych měla dělat, jsem nevěděla. Na začátku jsem se sžívala s novou třídou, s jejími pravidly, s tím, jak škola funguje, a hlavně s tím, jaký vztah nastavit mezi mnou a třídní učitelkou. Znaly jsme se, dokonce bych řekla, že velmi dobře, ale absencí jakýchkoliv představ o mé práci z její strany jsem se v ní postupně ztrácela a řídila se hlavně intuicí.

Nejprve jsem se věnovala především žákovi, ke kterému jsem byla přidělena. Pracovala jsem s ním na úkolech, které byly zadávány během hodin, pomáhala jsem mu dělat zápisky, diktovala diktáty na chodbě, vysvětlovala mu látku, když si nevěděl rady, a pomáhala mu se zvládáním jeho emočních stavů.

Rodičům jsem byla hned na začátku představena jako ta, která bude dělat asistentku jen onomu žákovi. S rodiči dítěte jsem mluvila na první třídní schůzce. Nebyl zde ale dostatečný prostor více si popovídat. Z obou stran byly znát rozpaky. Oni mě viděli poprvé a nevěděli, co ode mě čekat, a já jsem zase kvůli své předem nevyjasněné pozici nevěděla, co jim nabídnout. Žák, ke kterému jsem byla přiřazena, byl známý svým odmítavým postojem k asistentkám. Snažila jsem se na něj tedy moc netlačit a svoji pomoc nabízet i ostatním dětem. Často se pak stávalo, že mě o pomoc žádal sám a celou hodinu jsme pracovali spolu.

Postupem času ale docházelo k tomu, že jsem ani těsně před začátkem hodiny nevěděla, co konkrétního se bude dít, a to moji práci značně komplikovalo. Začala jsem po učitelce vyžadovat přípravu alespoň den dopředu. To se bohužel nedařilo dodržet, a tak se velmi často stávalo, že práce nemohla být uzpůsobena individuálním potřebám žáka. Situace byla náročná i pro samotné rodiče. Během 2. pololetí jsme se sešli ještě několikrát, a to jak v rámci tripartit, tak v rámci osobních schůzek, které jsem ale iniciovala já. Cílem bylo pracovat na konkrétních bodech, které mohly dítěti pomoct v dalším studiu. Na schůzkách jsme se domluvili, že budu rodičům každý týden psát mail ohledně toho, jak se dítěti dařilo (případně co zlepšit) a jak toho můžeme společně docílit.

Komunikace mezi mnou a třídní učitelkou na začátku fungovala dobře, problém nastal ve chvíli, kdy paní učitelka nechávala organizaci celého plánu výuky pro daného žáka na mně. Často se stávalo, že jsem plán tvořila na místě nebo během přestávek. Poprosila jsem tedy třídní učitelku o schůzku, na které bychom si ujasnily, co je moje kompetence a co už ne. Nakonec jsme obě došly k závěru, že bude nejlepší, když k pozici asistenta převezmu i pozici párového učitele. Do této pozice jsem se dostávala spontánně již předtím. Nutno říct, že jsem za celou dobu své práce asistentky neměla ani jedno setkání s ředitelem školy, který by mi řekl, co ode mě očekává ze své pozice.

Co jsem při této práci opravdu postrádala, byla jakákoliv forma reflexe. Nevěděla jsem, jestli to dělám správně, jestli je něco, co bych měla dělat jinak, nebo za kým jít, když si nejsem jistá.

Stala jsem se tedy párovou učitelkou a asistentkou v jednom. V pozici párové učitelky jsem si už byla jistější a dovolila jsem si i více nasměrovat svoji komunikaci směrem k rodičům. Byla jsem přítomná na všech tripartitách, třídních schůzkách a akcích školy. Rodiče si na moji novou roli rychle zvykli a dle reakcí na konci školního roku byli spokojeni. Tím, že pro mě pozice párového učitele byla jasná a přirozenější, začala trpět role asistenta. Pozice asistenta není vůbec jednoduchá. Vyžaduje velkou míru empatie, pedagogických zkušeností a hlavně snahu nastavit si kvalitní vztah mezi pedagogem a asistentem. Co je ale naprosto zásadní a v mé práci mi to nejvíce chybělo, je znát dopředu svoje povinnosti, práva a necítit se jako někdo, jehož pozice je něco méně než pozice učitele. Všechny tyto věci jsem postrádala a vše nakonec vyvrcholilo mým odchodem z této školy.

Neberu to vůbec jako špatnou zkušenost. Naopak, dost mi pomohla při mé vlastní praxi, kdy jsem ve třídě měla asistentku. Z mého pohledu bylo možným problémem i to, že jsem jako budoucí třídní učitelka měla jiné představy o tom, jak by měla výuka vypadat. Chtěla jsem také vědět, co konkrétně je náplní mé práce. Toto je ale informace, kterou jsem měla obdržet již na začátku, a ne se jí dovolávat po celou dobu své práce.

Už vím, jak zásadní je vztah mezi učitelem a asistentem. A jak zásadním způsobem má vliv na třídní klima. Děti z nás často cítily nesoulad, i když jsme se snažily neventilovat ho před nimi. Vztah asistenta a pedagoga má být nastaven od úplného začátku. Měli by si sdělit svoje očekávání, to, co od sebe vzájemně požadují, jakým způsobem budou spolupracovat a proč a jak bude probíhat komunikace mezi asistentem a rodiči. V mé práci to byla jen otázka intuice. Kdybych začínala znovu jako asistentka, důsledněji bych trvala na tom, aby byly nastaveny jasné hranice z obou stran a také jasně zazněl cíl celé spolupráce, tedy: pomoci dětem s obtížemi a vytvářet dobrou atmosféru ve třídě, ve které se děti cítí dobře a která pomáhá jejich vzdělávání.

Z uvedené zkušenosti lze vymezit hned několik problémů, na které naráží asistent pedagoga při své práci. Prvním z nich je samotné představení. Kdy se má odehrát a jakým způsobem? Jako asistentka jsem byla vhozena do vody a nevěděla jsem, zda vůbec můžu říct, že bych si chtěla promluvit i s vedením, a vědět, na co mám nebo nemám právo. Jak by tedy mělo probíhat uvedení asistenta pedagoga? Druhým problémem pak byla nevyjasněnost kompetencí. Nevěděla jsem, co je náplní práce, a ani moje smlouva to nevymezovala. S tím souvisí i to, že samotná třídní učitelka vlastně nevěděla, na co mě ve třídě může využít, neuměla si stanovit jasné hranice, a tím, že samotné vedení nijak nepřispělo k tomu, abychom se dohromady sladily a věděly, jak začít společnou spolupráci alespoň v rámci kompetencí. Automaticky tak docházelo k ještě větším problémům v komunikaci. To, jakým způsobem komunikovat s rodiči, jsem hledala spíše sama a intuitivně. S třídní učitelkou jsme neměly žádnou domluvu o tom, která z nás jim bude podávat informace nebo jakým způsobem. Výsledkem bylo zmatení všech tří stran a neúplné informace, které rodiče dostávali, nijak nepřispívaly k tomu, aby se se žákem dalo účinněji pracovat. Co ale považuji za největší problém, je absence reflexí na moji práci asistentky pedagoga. Nevěděla jsem, zda to, co dělám, dělám dobře, nebo jestli je potřeba něco zlepšit a jak. Se stejným problémem se potýkala i třídní učitelka, protože ona sama nevěděla, jakým způsobem nahlížet na moji práci. Myslím si, že tyto problémy, které jsem výše popsala, nejsou jen otázkou jedné spolupráce, ale objevují se i u dalších asistentek a učitelů.

Zdroj: https://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/21912/zacinajici-asistent-pedagoga.html/
Autor: Tereza Vrbická