Její dětství bylo „zajímavé“, jak jej sama nazývá. „Když mi byl rok, moje máma si našla partnera a ten mě nechtěl. Vyrůstala jsem proto do 15 let u strýce.“ Má devět vlastních i nevlastních sourozenců. Většina z nich skončila ve zvláštní škole. „Mně to taky hrozilo, ale já se nedala,“ tvrdí.
Sama vychodila radlickou základku, kde bylo jen málo dalších Romů. Ve třídě byla dokonce jediná. „Zpočátku byly problémy, ale jak jsme spolu vyrůstali, stali se z nás kamarádi. Dodnes jsme v kontaktu,“ vypráví. Ráda vzpomíná na učitelky, které ji podporovaly. A tu podporu považuje za významnou.
Teta a strýc, u kterých vyrůstala, se jí věnovali, ale s učivem se musela poprat hlavně ona sama. „Teta byla hodná, uměla třeba počítat, ale číst a psát ne. To strejda trochu uměl. Byl ale tvrdý a o to víc jsem se musela snažit,“ říká.
Musela také překonávat jazykovou bariéru, doma se mluvilo jen romštinou. I to ale s trochou snahy zvládla. Jazykovou bariéru považuje za problém. „Teď je řada Romů, kteří neumí pořádně romsky ani česky, a tak prakticky neumějí nic. Mluví češtinou, které se každý vysmívá,“ tvrdí.
V šestnácti měla dítě a zdálo se, že se bude věnovat jen rodině a nepůjde studovat. Chtěla to ale dopřát svojí dceři, kterou, když jí bylo 17, vzala do Prahy ke zkouškám do experimentální třídy pro Romy. Zkoušky zkusila i ona sama. Dceru nepřijali, ji ano. O pár let později už i dcera zabodovala. „Vzdělání je potřebné a důležité,“ zdůrazňuje Emílie Horáčková.
Ještě během studia založila v České Lípě Bachtale. Nedávno iniciovala vznik Mimoňáčků.
Celý příběh Emílie Horáčkové si můžete poslechnout v dalším díle naší série o cestách Romů českým a slovenským vzdělávacím systémem:
Tento materiál vznikl za finanční podpory Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Výzkum, vývoj, vzdělávání v rámci projektu „Inkluzivní a kvalitní vzdělávání v územích se sociálně vyloučenými lokalitami“, reg. č. projektu CZ.02.3.62/0.0/0.0/15_001/0000586.