Na dětství ráda vzpomíná. „Byla jsem nejstarší dcerou a u Romů bývá zvyk, že nejstarší dítě je dáno do výchovy prarodičů, aby jim nebylo smutno. Nebyla jsem ale úplně odtržena od zbytku rodiny, bydleli jsme ve stejné vesnici,“ pátrá v paměti. „Prarodiče mi dali dobrý základ do života, i když byli negramotní. Tehdy se ještě podepisovali třemi křížky. Byli to ale velice chytří lidé,“ říká.
Narodila se v Aši, kde její otec tehdy sloužil jako voják. „Doma jsme nemluvili romsky, táta si to nepřál. Předpokládal, že to pro nás ve škole bude výhodou,“ říká. Kvůli stěhování se zastavila hned na několika základkách, většinou v Ústeckém kraji. „Ve škole, kde jsme se sestrou byli jediné Romky, jsem problémy neměla, měla jsem štěstí na dobré spolužáky,“ tvrdí.
Na třídní schůzky chodil buď děda nebo táta. „Táta byl pro nás autoritou a žákovské nám kontroloval snad obden. A co se týče úkolů, tak sice ne s češtinou, ale s matematikou, kterou velice dobře ovládal, mi hodně pomohl děda. A já ho na oplátku naučila podepsat se,“ vypráví.
Stěhování rodiny na Slovensko a zpět ji v mládí nejdříve zkomplikovalo dokončení střední školy. Později to ale dohonila a po maturitě se vrhla na další studium. Absolvovala sociální práci na mostecké vyšší odborné škole. „Pak jsem si i splnila svůj sen, kdy jsem se chtěla zdokonalit ve svém mateřském jazyce, tak jsem se přihlásila na romistiku na Karlově Univerzitě, kde jsem poznala spousty pozitivně laděných lidí,“ říká nadšeně Dagmar Lengelová. Nyní pracuje jako terénní pracovnice a mediátorka zdraví v Lovosicích.
Její vyprávění si můžete poslechnout v další části naší dokumentární série o cestách Romů českým vzdělávacím systémem:
Tento materiál vznikl za finanční podpory Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Výzkum, vývoj, vzdělávání v rámci projektu „Inkluzivní a kvalitní vzdělávání v územích se sociálně vyloučenými lokalitami“, reg. č. projektu CZ.02.3.62/0.0/0.0/15_001/0000586.