Metodika se indikátorově opírá o příspěvky na bydlení a příspěvky na živobytí, nikoli už o doplatky na bydlení. Nebylo by vhodné doplatek na bydlení rovněž zohlednit, když lze prostřednictvím této dávky sledovat mj. domácnosti v substandardních formách bydlení?
Při konstrukci indexu sociálního vyloučení byl sledován vzájemný vztah jednotlivých indikátorů. Každý zařazený indikátor tak musel splnit podmínku, aby ve vztahu k dalšími indikátorům nesl ve vztahu k sociálnímu vyloučení jak obsahový význam, tak informaci o územní distribuci sociálního vyloučení. Sledován byl rovněž vztah mezi příspěvkem na živobytí a doplatkem na bydlení. Doplatek na bydlení je však vyplácen části domácností, které již pobírají příspěvek na živobytí, a jelikož korelace mezi podílem příjemců příspěvku a doplatku na bydlení byla na úrovni obcí velmi silná (ergo jeden vůči druhému nepřinášel novou informaci, resp. informaci „zdvojoval“), bylo rozhodnuto o vypuštění jednoho z těchto indikátorů. Nadto, ubytovny a jiné než obytné prostory tvoří jen zhruba 20 % doplatků na bydlení. Nakonec byl zachován indikátor příspěvek na živobytí, a to vzhledem k vyšší počtu jeho příjemců, než je u doplatku.
Metodika využívá k nezaměstnanosti indikátor „uchazeči o zaměstnání evidování v evidenci úřadu práce déle než 6 měsíců“. Nebylo by vhodnější využít indikátor zachycující déle trvající nezaměstnanost (např. 12 měsíců a více v evidenci)?
Mezi indikátorem UoZ6+ a indikátorem UoZ12+ existuje – stejně jako v případě příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení – velmi silný vztah (korelace). Jinak řečeno, vysoká koncentrace UoZ6+ v obci zpravidla doprovází vysoká koncentrace UoZ12+. Nakonec byl zvolen pro jev dlouhodobé nezaměstnanosti indikátor UoZ6+ z důvodu, že více pokrývá uchazeče o zaměstnání, kteří bývají sankčně vyřazováni a kteří se do evidence opětovně registrují.
Předčasné odchody ze základních škol jsou sledovány jen v běžných třídách. Proč nejsou odchody sledovány rovněž ve speciálních třídách?
Sociální znevýhodnění samo o sobě není podle stávající legislativy dostatečné pro zařazení do speciální třídy (není na něj navázáno podpůrné opatření vyšších stupňů, které opravňuje k zařazení do speciálních tříd). Předčasné odchody ze speciálních tříd tak nejsou zohledněny proto, že do tohoto typu tříd jsou zařazování žáci jen s vyššími stupni podpůrných opatření, které primárně váží ke zdravotním znevýhodněním.
Mezi indikátory, z nichž je ve výsledku složen index sociálního vyloučení, se nenachází žádný indikátor ke kapacitám a nástrojům v boji proti sociálnímu vyloučení.
Kapacity k řešení nejsou zahrnuty proto, že (ne)existence a rozsah kapacit pro řešení nutně nevypovídá o rozsahu nebo samotném výskytu sociálního vyloučení. “Index kapacit řešení“ je jistě jeden za směrů, jakým lze v analýze sociálního začleňování pokračovat. Limitem však je, že existence kapacit pro řešení nutně neznamená, že tyto kapacity jsou pro řešení využívány. Některé obce mají rozsáhlý bytový fond, což ale neznamená, že je využíván pro sociální bydlení. Kapacity městské policie mohou být využívány pro řadu preventivních aktivit (asistent prevence kriminality, domovník-preventista), ale také k excesivnímu dohledu a represi s opačným efektem. Obdobně je rozdíl v tom, zda aktéři působí izolovaně, nebo ve vzájemné spolupráci. Tyto aspekty není v současné chvíli možné v kvantitativních datech identifikovat.
Mezi indikátory se neobjevuje žádný zachycující trestnou činnost či přestupky.
Místa páchání trestné činnosti nejsou nutně koncentrací sociálně vyloučených osob. Sociálně vyloučené osoby nejsou nutně pachateli trestných činů či přestupků – i když velký podíl obyvatel SVL má zkušenost s výkonem trestu, nejde o většinu. (Toušek et al., 2018) Obecně kriminalitu nelze považovat za dostatečně senzitivní ani za dostatečně specifický indikátor sociálního vyloučení. „Falešně“ by za místa sociálního vyloučení byla označeny např. centra velkých měst, okolí nákupních center (kde je příležitost páchat některé trestné činy) nebo místa s vyšší přítomností policie, naopak nezachycena by byla území s nižší mírou důvěry v policii, kde nejsou trestné činy hlášeny. Charakter dostupných dat od Policie ČR ani v současné chvíli neumožňuje sledovat míru kriminality či přestupků v jednotlivých obcích, což je územní úroveň indexu.
Metodika využívá systémové indikátory, což jí neumožňuje zachytit osoby, které se pohybují mimo systém (dávkový apod.).
Metodika využívající administrativní data nemůže z povahy věci zohlednit „nezaznamenané sociální vyloučení“, tedy situace odpovídající sociálnímu vyloučení bez pobírání dávek či evidence dlouhodobě nezaměstnaných. V připravovaných výzkumech Agentury budeme na potřebu analýzy „vyloučených osob mimo systém“ reagovat.
Neměla by metodika zohledňovat koncentraci osob bez přístřeší?
Osoby bez přístřeší mohou být příjemci dávek hmotné nouze, a ty metodika zohledňuje. Data o osobách bez přístřeší jsou k dispozici jen za území správních obvodů obcí s rozšířenou působností, a to navíc ve formě odhadů.
Předčasné odchody vycházejí z předpokladu, že děti ne vždy docházejí do škol v obci svého bydliště. Děti jsou často vysílány do školy ve větším města, jejíž spádová oblast nezahrnuje obec, kde děti bydlí.
Jinou než spádovou či nejbližší školu pro své děti vybírá jen menšina rodičů (Čada & Hůle, 2019). Metodika navíc počítá s tzv. mimořádnou korekcí hodnot indexu v této dimenzi ve chvíli, kdy se prokáže, že děti z té které obce dojíždějí do školy v jiné obci. (více viz Lang & Matoušek, 2020)
Metodika nezohledňuje častou migraci rodin ohrožených sociálních vyloučením.
Migrace těchto rodin dle výsledků více výzkumů ASZ probíhá dominantně mezi vyloučenými lokalitami v rámci blízkého okolí. Nedochází tedy k podstatnému zkreslení hodnot indexu. Častá migrace a stěhování osob je spíše indikátor extrémní nestability a problémů na úrovni individuální domácnosti, tj. pro zacílení sociální služby nebo řešení bydlení, než pro identifikaci území, kde se problémy nacházejí.
Metodika nezohledňuje data OSPOD.
Agenda OSPOD a její data chápeme jakou součást „kapacit řešení“ sociálního vyloučení, nikoliv jeho samotného rozsahu. Do hodnot indikátorů OSPOD totiž vstupuje hned několik faktorů/mechanizmů: 1) počet ohrožených dětí na území příslušného orgánu (jehož součástí jsou také děti ze sociálně vyloučených rodin, ale faktory ohrožení jsou mnohem širší a netýkají se jen sociálně vyloučených), 2) charakter sítě dalších institucí v oblasti SPOD (zda jsou nebo nejsou v regionu kojenecké ústavy a jaká je jejich kapacita, zda tam jsou nebo nejsou dětské domovy či ZDVOP, kolik mají pěstounů na přechodnou dobu, jaká je kapacita SAS pro rodiny s dětmi, pokrytí jinými službami, které mohou podpořit rodiny pečující o děti), 3) kapacity OSPOD vůči nápadu případů (zda odpovídá standardu MPSV), 4) s tím částečně spojený způsob práce OSPOD a (ne)využívání různých nástrojů – intervencí sociálních služeb, případových konferencí apod. Všechno výše uvedené pak ovlivňuje počet dětí v ústavní výchově, dohledů apod.
V případě dalších zásadních dotazů prosím kontaktujte vedoucí oddělení výzkumů a evaluce Radku Vepřkovou (radka.veprkova@mmr.cz).