S jakými typy rodičů se učitelé nejčastěji setkávají?
Obecně se dá říct, že spektrum rodičů je velice pestré. Přes rodiče, kteří se velice aktivně zajímají o dění ve škole až po rodiče, kteří nejeví o školu žádný zájem. Mezitím je mnoho dalších rodičů s různými specifiky a škola a učitelé se snaží hledat kompromisy. Takže spektrum je opravdu veliké.
Z jakého nejčastějšího důvodu se naruší vztah učitele s rodičem žáka?
Na začátku je důležité si položit otázku, zda rodiče cítí důvěru ke škole a učitelům. To je úplně stěžejní pro úspěšnou spolupráci a pro komunikaci mezi nimi. Negativní vztah si rodič vůči škole může nést z minulosti. Nemusí to být vždy zaměřené vůči dané škole nebo konkrétnímu učiteli.
Někdy se setkávám s tím, že učitelé vědomě či nevědomě mohou vytvářet u rodičů dojem, že nejsou ti správní, způsobilí rodiče, že nejsou kompetentní a své děti nevychovávají dobře. U rodičů to pak může budit pocit, že daný učitel ty věci dělá lépe než on sám. Někdy se setkávám také s tím, že se rodič snaží významně zasahovat do kompetencí školy nebo daného učitele. To samozřejmě také není příjemná situace.
Nacházet kompromis, určit si hranice a nezapomínat na to, že uprostřed našeho společného zájmu stojí především dítě. Společným cílem by měl být jeho celkový prospěch. Na to se často zapomíná a z toho vznikají velké problémy.
Jak nejlépe nastavit komunikaci mezi učitelem a rodičem žáka? A jaké zásady by měl učitel při komunikaci dodržovat?
Velkou roli v tom hraje osobnost zainteresovaných lidí. Univerzální kuchařka neexistuje, ale pravidla jsou nutností. Pravidla však nejsou všespásná. Každý jsme jiný a každému také vyhovuje něco jiného. Pro ochranu učitele je ale dobré nastavit hranici, kterou musí umět komunikovat způsobem, který není agresivní a útočný. Každý rodič musí vědět, že je partnerem. Rozumět tomu, že je nutné oddělit život ve škole a ten rodinný. Tato pravidla považuji za základ. Je to také o tom, na kolik je daný učitel profesionál a umí vyjednávat s rodičem, který má různá očekávání a potřeby.
Rodiče mohou být úzkostliví, přehnaně pečující, nemusí vůbec rozumět tomu, proč má škola takové a takové požadavky. Mohou mít třeba problém přijmout, že jejich dítě potřebuje nějakou podporu. Na učiteli je tedy nelehký úkol přizvat rodiče ke spolupráci, vysvětlovat, motivovat, naslouchat mu a vybudovat důvěru. Základem pro naše fungování s rodiči je také vědomí, že nestojíme na straně problému, ale hledáme řešení a to není vždycky jednoduchý úkol. Zejména tehdy, když rodič do školy přichází již v nějaké silně negativní emoci a je nedůvěřivý vůči škole a učiteli.
Dalo by se to nějak zobecnit? Existují přesto jasné zásady, které by měl učitel při komunikaci dodržovat?
Asi největší zásada, kterou vnímám jako předpoklad úspěchu, je zvnitřnění toho, že profesionál v komunikaci je učitel, nikoliv rodič. Tedy uvědomění si zodpovědnosti za efektivní komunikaci. Jestli komunikace bude dobrá nebo špatná je úlohou učitele, ne rodiče. Rozhodně je dobré, když si učitel hlídá profesionalitu a z jeho slov a chování není možné vyčíst, že úsudek rodiče je třeba špatný, a že odborníkem na jeho dítě je on sám. To ovšem neznamená ustupovat rodiči a nevymezit se. Jde o to, jakou formou to sdělím. V tomto ohledu cítím, že je důležité neustále zdůrazňovat, že nám jde o společný cíl, kterým je prospěch žáka. V případě plánovaného setkání s rodičem doporučuji velmi pečlivou přípravu – co je cílem setkání, co chci sdělit, s čím bychom se mohli rozejít. Také klidně doporučuji si napsat konkrétní otázky, které chci rodiči položit. Ty otázky je dobré si s odstupem času projít, jestli nejsou útočné. Obecně věty typu: „Musíte si uvědomit, maminko…“, bych doporučila raději vůbec nepoužívat. Rodič je může vnímat velice direktivně a to partnerskou a rovnocennou komunikaci příliš nepodpoří. Často to jsou maličkosti, které mohou přerůst ve velký problém.
Já tedy doporučuji: připravit se, mít jasně stanové cíle čeho chceme schůzkou docílit, umět ten cíl dobře komunikovat a při rozhovoru se rodičů spíše ptát a naslouchat. Na závěr je dobré celé jednání shrnout, abychom si prověřili, zda rozumíme sdělení všichni stejně. Veškeré problémy by měly dostat patřičnou pozornost, proto nesnižujme vnímání problému rodiči. Ten pak s námi nebude chtít bojovat.
Kam až může zajít špatně nastavená komunikace mezi učitelem a rodičem žáka?
Moje zkušenosti v tomto ohledu nejsou moc pozitivní. Mám zkušenosti, že se vztah rodiče a učitele natolik vyhrotil a důvěra se natolik nabourala, že do problému vstoupily další instituce v podobě České školní inspekce, Veřejného ochránce práv. Nebývá také výjimkou, že do sporu vstupuje Orgán sociálně právní ochrany dítěte (OSPOD). Jsou to všechno represivně kontrolní orgány, které vztah a budování důvěry rozhodně nezlepší. Znám případ, kdy se k tomu přidala i média. V těchto případech se navíc z problému postupně úplně vytrácí dítě. Obě strany jsou v takových případech poražené, protože vítěz není nikdo a vztah rodičů a školy je už natolik nabouraný, že si poté kladu otázku, co bude dál. Je to velká škoda, protože když se u některého případu podívám na začátek, tak vše vzniklo z úplné maličkosti. Obě strany si nerozuměly, měly odlišná očekávání a ta si nedokázaly sdělit. Ve výsledku z toho byli všichni vyčerpaní.
Na koho se mohou učitelé obracet v případě obtížné komunikace s rodičem?
Při práci s učiteli na toto téma je znát velká míra frustrace, mívají pocit, že se jich nikdo nezastane a jsou v tom sami. To mě velice mrzí. Myslím, že nutností je zavedení supervizí do škol, které by pomáhaly učitelům takto náročné situace zvládat. Je to i určitá prevence proti vyhoření a uchování si duševní svěžesti. Na druhou stranu to neznamená, že by učitel neměl na sobě pracovat a zdokonalovat se, aby komunikaci s rodiči uměl vést v partnersky rovnocenném duchu.
No a kam se může obrátit?
Má-li škola svého školního psychologa, doporučuji se nejdříve obrátit na něj nebo případně na výchovného poradce, situace se vždy lépe promýšlí s někým, komu důvěřuji, v týmu. Se závažným problémem jistě můžeme za svým nadřízeným. Pak je tady Liga na ochranu učitelů, která pomáhá učitelům v situacích, které vyžadují přítomnost právníka. Pak určitě existuje také možnost obrátit se na zřizovatele, který by měl dokázat pomoci. Jde o věci velmi citlivé, nejde jen o proces a dodržování zákonů, ale spíše o nastavení mezilidských vztahů. A pak mě ještě napadá při složitých vyjednáváních, využít mediátora, nějakou třetí osobu, která ten proces umí v klidu vést. Sejme ze školy těžkou roli – být nestranným průvodcem a zároveň ochráncem pedagogů. Osoba mediátora je objektivní a umí přivést účastníky k nějakému konsenzu. Mohou to být zaměstnanci poradenských zařízení, kteří mají speciální výcvik. Rozhodně to jsou lépe vynaložené prostředky než na nějaký nekvalitní vzdělávací kurz. Některé školy však na mediátora nenaleznou finanční prostředky.
A využívají běžně školy supervize?
Bohužel ne. Myslím si, že učitelé jsou svým způsobem jako pomáhající profese. Jejich pracovní náplň je hodně o vztazích – s dětmi, kolegy a s rodiči. A oproti sociálním pracovníkům, kteří to mají ze zákona povinné, zůstávají učitelé spíše bez pomoci a osamoceni. Díky nesystémovému ukotvení je poté na vedení školy, jak bude progresivní a schopné sehnat prostředky a tuto službu učitelům zajistit. Také na druhou stranu panuje jakási obava ze supervizí. Bez zkušeností to mohou brát někteří lidé jako ohrožení. A ten pocit důvěry a bezpečí je při supervizi naprosto klíčový, aby to učitelé nevnímali jako další stres.
S jakým nejabsurdnějším příběhem týkající se špatného vztahu učitel versus rodič jste se ve své dosavadní praxi setkala?
Teda asi úplně nejabsurdnější je z nedávné doby. Možná bych ho spíše označila za nejsmutnější, protože na začátku bylo pouze malé nedorozumění a případ skončil žalobou, vstupem Ombudsmana, Inspekce a OSPODu. Matka měla totiž špatnou zkušenost z minulosti, kdy dceři byla udělána špatná diagnóza a protože byla přetěžovaná, nakonec měla psychosomatické obtíže. Maminka nebyla zrovna jednoduchý komunikační partner, byla takový ten generálský typ. Došlo k tomu, že paní učitelky braly její vstupy jako obrovské zásahy do svých kompetencí a byly vyčerpané, nedokázaly si zavčas jasně nastavit hranice. A přitom z obou stran byla snaha zajistit té dívce jen to nejlepší.
Myslím, že kdyby se včas reagovalo na varovné signály, tak to mohlo dopadnout úplně jinak. Samozřejmě žádný učitel nemá v oblibě rodiče, který se chová agresivně, útočně a nabourává jim jejich sebevědomí a jistotu zpochybňováním jejich metod. Je to ale varovný signál, že situaci musíme okamžitě řešit a nenechat to být a nenechat se zahnat do kouta.