Odkaz na FacebookOdkaz na oficiální kanál YouTubeOdkaz na web Úřadu Vlády


Aktuality

Normální společenský život

Tisk E-mail

Zakonzervovaná lokalita Nové Valteřice (Foto: Anežka Pelikánová) Zakonzervovaná lokalita Nové Valteřice (Foto: Anežka Pelikánová)

Moravský Beroun, 28.8.2014 - Městečko Moravský Beroun se nachází v podhůří Nízkého Jeseníku, mezi Šternberkem a Bruntálem, a místní jsou hrdí na bezprostřední blízkost pramene minerálky Ondrášovky. Nás, dva sociální antropology, tady ale zajímala situace sociálního vyloučení.

Když jsme s kolegou Martinem Šmoldasem poprvé do třítisícového Moravského Berouna přijeli, sedli jsme si jako správní výzkumníci na náměstí, a započali tak metodické gró antropologického výzkumu, tedy zúčastněné pozorování. Poměrně ospalý dojem z trochu oprýskaného městečka na periferii podtrhoval čas od času projíždějící traktor. Postupem času se náměstí začalo zaplňovat romskými spoluobčany, kteří zde v hloučcích posedávali na lavičkách, řešili běžné záležitosti a zvědavě po nás pokukovali. Už při druhé návštěvě se stejným průběhem nás začali oslovovat a ptát se, co tu máme za lubem.

Paralelní polis

Sociální vyloučení romských obyvatel tady má svůj dlouhý původ. Zdejší oblast byla součástí Sudet a do konce druhé světové války v ní převažovalo německy hovořící obyvatelstvo. Po odsunu Němců se sem přistěhovali Češi a mimo jiné — především jako pracovní síla — i Romové ze Slovenska.

Již ze záznamů městské kroniky z přelomu šedesátých a sedmdesátých let je patrný výchovný přístup vůči jejich nestandardnímu způsobu života, jež zřejmě místní většinu morálně pobuřoval:„S občany cikánského původu — Romy — je neustálá svízel. Jejich převýchova k normálnímu společenskému a kulturnímu životu se nedaří. Jejich rodiny žijí izolovaně od společenského dění v obci a převážná část se jich dopouští různých přestupků..." Další úseky v kronice hovoří o tom, že „část se jich včlenila do normálního života, větší část však stále migruje mezi slovenskými a českými kraji, mění zaměstnání, děti neposílají pravidelně do školy".

Příznačné je, že přístup zdejších obyvatel vůči Romům se ani po desetiletích nezměnil. Prostě obě skupiny existují paralelně, jak shrnuje jedna oslovená Berouňanka: „Romové mě neotravují. Sem, jak já bydlím, nechodí. Občas, když jdu po náměstí, tak mě pozdraví, tak já je taky, ale to je všecko." Docela pobaví, že kamenem úrazu zdejšího soužití je — shrnuto slovy berounského taťky —, že Romové „posedávají na náměstí, v létě se koupou v kašně, případně zde hrají fotbal".Zvlášť když v městečku neexistuje alternativní prostor ke sdružování, koupaliště je až v patnáct kilometrů vzdáleném Šternberku a hřiště pro veřejnost uzavřené.

Paralelní život obou skupin podporovala také donedávna existující zvláštní škola, přeplněná „studia neschopnými" romskými žáky. O nešťastné moravsko-berounské kauze dokládající zneužívání veřejného školství k soukromým zájmům psal například Respekt v čísle 43/2011 v článku Pane řediteli, můžete mi půjčit?

Nicméně mezi oběma skupinami obyvatel nepanuje nevraživost, jak ji známe například ze severních Čech. Důvodem může být i to, že velká část zdejších romských rodin jsou (vzhledem ke zmíněnému obecnému poválečnému doosídlování) stejní „starousedlíci" jako příslušníci majority. Za minulého režimu většina z nich pracovala v místních fabrikách a dodnes o sobě na malém městě vědí. Tato skutečnost bývala docela běžná i v ostatních městech s větší koncentrací romské menšiny až do doby, než započalo vystěhovávání z obecních bytů a následný vznik ubytoven zapříčinil kumulaci anonymních obyvatel bez dlouhodobé vazby na místo.

Slepá ulička končí ubytovnou

Dnes už tudíž v obci nejsou „romské čtvrti" v takové míře, jak tomu bylo například před pěti lety. Tyto lokality jsou již úplně nebo z větší části vystěhovány, přesto mají místní pocit, že „Romů stále přibývá".

Většina zbývajících sociálně vyloučených bydlí v městských bytovkách. Málokdo ze zdejších nájemníků však zažil větší investice do opravy starých domů. Přestože byty jsou většinou útulně zařízené, obyvatelé si stěžují na špatnou kvalitu bydlení. Ta je typická například vlhkostí a plísní, topením na dřevo nebo uhlí či leckdy neúnosnou hustotou ubytovaných příbuzných, kteří se většinou ocitli v bytové tísni. V okolí těchto domů postrádáme také vybavení, v ostatních částech města automatické, například chodníky kolem rušné silnice. Při pohledu na chlapečka jedoucího na tříkolce nejednomu zatrne.

Zdejší situace ohledně bydlení sociálně vyloučených je jak vystřižená z učebnice a podobných příběhů je plná republika — vlivem neprozíravé privatizace obecních bytů se obce zbavily odpovědnosti za řešení komplexního (a nepopulárního) sociálního problému. Vzhledem ke stále ještě neexistujícímu zákonu o sociálním bydlení je neúdržba městských bytů spolu s dluhy spíše alibi k vystěhování občanů než praktikování preventivní politiky.

Z takto rozehrané situace těží zejména majitelé soukromých ubytoven, kteří byty různorodé kvality pronajímají příjemcům sociální dávky v hmotné nouzi. Sociálně slabí se tak stávají pouze „průtokovým ohřívačem" státních peněz a vzhledem k tomu, že systémová cesta ze slepé uličky končící ubytovnami stále není nalezena, kvete byznys s chudobou vesele dál.

Nezaměstnaným z rozumu

„Lidi říkají, že Romové nepracují. Já říkám, že pracují těžce, ale načerno," řekla nám v rozhovoru místní sociální pracovnice. Náš výzkum, určený pro vládní Agenturu pro sociální začleňování (viz rámeček), to potvrdil. V celém Moravském Berouně jsme našli pouze dva starší romské pány, kteří mají stálé zaměstnání. Strukturální příčiny nezaměstnanosti musíme hledat jak v proměně ekonomiky po roce 1989, v jejímž rámci došlo k privatizaci státních podniků, tak v současné ekonomické krizi. Oba procesy odnesli velmi citelně obzvláště manuální pracovníci.

Moravskoberounsko nyní vykazuje 17,5% nezaměstnanost, poptávka po práci zdaleka převyšuje nabídku a lidé z vyloučených lokalit jsou na trhu práce v podstatě neuplatnitelní. Již tak složitou situaci jim komplikuje nízké vzdělání, nedostatečná kvalifikace a hlavně ztráta motivace, zapříčiněná negativními předsudky. Téměř každý práceschopný Rom nám vypověděl příběh obdobného scénáře: zatímco při telefonickém rozhovoru je jim pracovní pozice přislíbena, při osobním setkání náhle vyplyne, že už je obsazena. Tutéž zkušenost popisovali Romové také při snaze získat nájemní bydlení.

Z pohledu sociálně slabých občanů závislých povětšinou na dávkovém systému však zřejmě největší roli v motivaci k práci hraje skutečnost, jestli se to vyplatí. V podstatě racionální úvaha zváží náklady a složitost dopravy za výdělkem, který je posléze leckdy ve výši minimální mzdy. Krom toho nastoupit do zaměstnání obnáší velké riziko. V případě neúspěchu ve zkušební době totiž hlava rodiny ochudí rodinný rozpočet o několikaměsíční výpadek sociálních dotací a vystaví ji riziku dalšího zadlužení.

Pokud je na domácnost uvalena exekuce, v praxi to znamená, že zaměstnanci zbude po výplatě v peněžence částka ve výši sociální podpory, o zbytek výdělku se podělí s exekutorem. Zadlužení obyvatelé sociálně vyloučených lokalit pak preferují strategii života na sociální podpoře doplněného prací načerno, a upřímně: není se čemu divit.

Je výhodné mít ve společnosti znevýhodněné

Navzdory všeobecně sdílené představě života na vysoké noze ze štědré státní podpory jsme však z velké většiny narazili na skromné podmínky živobytí, ve kterých by příjem pouze z dávek nestačil ani na pokrytí základních potřeb, natož pak například na nákladné školní pomůcky či zahraniční dovolenou.

Mizivou perspektivu místních Romů vylepšují půlroční pracovní možnosti veřejně prospěšných prací u obce, které v některých případech boří mýtus „nepracujícího cikána". Používané strategie přežití se při pohledu zevnitř zdají být zcela logické, stejně tak jako převažující „rudé" hlasovací lístky. Největší devízou komunistické minulosti byla totiž dle většiny Romů především jistota. Jak často říkají: „nekoukalo se na to, zda jsi žlutý, fialový nebo černý, měl jsi práci a kde bydlet." Není se co divit. Z tržního kapitalismu tyjí na jejich úkor obchodníci s hazardem, ubytovnami a nebankovními půjčkami.

Od našeho výzkumu uplynul rok. Agentuře pro sociální začleňování se spolu s obcí podařilo zapracovat na několika důležitých změnách, z nichž nejvýraznější je vznik téměř čtyřiceti dotovaných pracovních pozic pro nízkokvalifikované pracovníky v rámci dlouhodobého programu. Ti, kteří se osvědčí, mají následně šanci na běžný zaměstnanecký poměr nejprve u veřejné instituce, posléze u soukromého zaměstnavatele. „Romové místo jednoduše nezískají. Zaměstnavatel na základě jedné negativní zkušenosti zobecňuje. A jiní si pak stěžují, že Romové nepracují, a přitom jim kladou výrazné překážky k tomu, aby se uplatnili," uzavírá Martin Navrátil, lokální koordinátor Agentury.

Autorka je sociální antropoložka. Spolu s Martinem Šmoldasem se podílela na Situační analýze Moravský Beroun (prosinec 2013), která je základním dokumentem pro práci Agentury pro sociální začleňování v této obci.

Anežka Pelikánová

Článek vyšel ve společensko-ekologickém časopisu Sedmá generace 4/2014.


Přihlašte se k odběru novinek

Archiv aktualit ASZ




Inspirace

  • Nebát se tančit

    Video o tom, jak romská dívka z mosteckého Chánova, díky podpoře svého okolí, dokončila SŠ a má v plánu přihlásit se na VŠ.…

    Číst dále ...

Napsali o nás


//]]>