Aktuality

"Byla jsem překvapená vyjádřením podpory a solidarity ze strany mnoha lidí." Rozhovor s ředitelkou ZŠ Prosetice, Marcelou Prokůpkovou

Tisk

Praha, 8. 11. 2018 - „Třída plná teroristů", "ZŠ Plynárenská. Řešení se přímo nabízí." nebo „Tam by sednul granát jak prdel na prkýnko!" Od zveřejnění fotografie prvňáků teplické základní školy a stovek nenávistných komentářů, které se pod ní objevily, uplynul rok. Loni v listopadu se třída složená z romských, vietnamských a arabských dětí stala terčem kyberšikany poté, co ji v rámci svého seriálu o prvňáčcích z Česka „Moje první tablo" zveřejnil Teplický deník. „První zprávy o tom, co se děje, jsem se dozvěděla od kolegyně, když jsem byla na školení v Praze. Další telefonát jsem měla od vás a v tu chvíli jsem ještě netušila, co vše bude následovat," vzpomíná na události z loňského listopadu ředitelka ZŠ Prosetice, Marcela Prokůpková.

„Abych byla upřímná, tyto události si moc připomínat nechci," přiznává. Poukazuje mimo jiné na velký zájem médií, na druhé straně však jen malý zájem politiků. „Ta situace byla v té době zlehčovaná a to, že se politici ke kauze bezprostředně a jasně nevyjádřili, tomu průběhu moc nepomohlo," myslí si Prokůpková. V průběhu následujícího roku se dětem kromě vlny nenávisti dostalo také velké podpory ať už od jednotlivců či celých organizací. Policie mezitím šetřila nenávistné komentáře a v kauze byla nakonec obviněna a potrestána 26letá žena, a to z trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod. „Autorům těch nenávistných reakcí a komentářů bych určitě nepřála, aby se jim stalo něco podobného, kdyby měli nějak odlišné děti. Možná toho dnes někteří litují, i když asi pravděpodobně ne. Nemyslím si sice, že na každého jednou dojde, ale alespoň je vidět, že to není úplně beztrestné," dodává.


Kdy jste se poprvé dověděla o vlně nenávisti, kterou vyvolala fotka prvňáčků vaší školy?

První zprávy o tom, co se děje kolem fotografie na facebookové skupině Teplice, jsem se dozvěděla od kolegyně, když jsem byla na školení v Praze. Další telefonát jsem měla od Vás a v tu chvíli jsem ještě netušila, co vše bude následovat a jak to zasáhne do života školy, do mého profesního i osobního života. Abych byla upřímná, tyto události si moc připomínat nechci, především mediální zájem, velkou osobní odpovědnost za žáky a zaměstnance, zároveň minimum zkušeností se zcela novou situací, nenávistné komentáře směrem k malým dětem, které se nemohly bránit, nebezpečí sociálních sítí a mnoho dalšího.

Vnímáte na té kauze zpětně i něco pozitivního?

Myslím si, že jsem v těch chvílích, které byly náročné, poznala lidi. Udělala jsem si víc jasno v tom, od koho můžu čekat pomoc, od koho ne. A nakonec jsem si uvědomila, že si člověk musí pomoci a poradit sám. Potom už jsem věděla, na koho se mám obrátit, s kým mám komunikovat, s kým mám jednat, ale v té první chvíli to bylo náročné. Na druhé straně jsem byla překvapená vyjádřením podpory a solidarity ze strany mnoha lidí, až na výjimky z jiných částí republiky, a s nabídkou pomoci škole, kteří tak vyjádřili svůj občanský postoj a nesouhlas se šířením nenávisti. Vzpomněla jsem si na to nyní při oslavách stoletého výročí vzniku Československa, při kterých od nejvyšších představitelů státu byly často slyšet výzvy k aktivnímu přístupu při rozvoji občanské společnosti a k vyjádření občanských postojů. Před rokem bych takový příklad od autorů těchto výzev velmi ráda uvítala.

Máte pocit, že se v době, kdy byla kauza čerstvá, na vaši školu a děti zapomnělo?

Myslím si, že ano. V první chvíli jsem očekávala, že naši školu podpoří politici, kteří by se k tomu měli určitě vyjádřit. Já vím, že situace byla taková, jaká byla, bylo po volbách, ale čekala jsem, že politici budou reagovat rychleji. Potom se postupně v médiích vyjádřili, ale nebylo to tak, že by přímo, až na výjimky, oslovili naši školu. Jako první se mi po několika dnech ozval prostřednictvím své tiskové mluvčí ministr školství Stanislav Štech. Ta situace byla v té době zlehčovaná a to, že se politici ke kauze bezprostředně a jasně nevyjádřili, tomu průběhu moc nepomohlo

Po medializaci kauzy řada lidí i organizací nabízela škole pomoc a podporu. Co prvňáčci, případně další žáci školy získali?

Pomoc škole nabídlo hodně lidí i organizací. Mezi prvními byl například divadelník Štěpán Kubišta, který děti pozval na představení do divadla v Holešovické tržnici. Studenti ALT třídy pražského Gymnázia Na Zatlance si připravili pro prvňáčky předvánoční program, cestovatel Dan Přibáň věnoval dětem besedu a organizace ROMEA nás podpořila vyhlášením veřejné sbírky, z níž byly prvňáčkům pořízeny tablety, ostatním dětem byly například uhrazeny náklady na vzdělávací programy a dopravu na školní výlety. Finanční sbírku zorganizoval také podnikatel Patrick Zandl. Dále pak vedení Právnické fakulty Univerzity Karlovy pro děti připravilo návštěvu školy a výlet do zoo a Asociace turistických oddílů mládeže nabídla ubytování ve svém zařízení ve Sloupu v Čechách. Podnikatel p. Bílek nabídl prvňáčkům a jejich rodičům vánoční pobyt ve svém zařízení. Firma CZ.NIC darovala škole nové vybavení počítačové učebny.

Věděly děti, co stojí za těmito výlety a akcemi uspořádanými přímo pro ně?

Na začátku o tom mluvila paní učitelka s rodiči, ale třeba výlet do Prahy proběhl až v červnu, takže tam už jsme příliš nezdůrazňovali, že je to právě proto, co se stalo v listopadu. I děti už si to asi moc nevybavovaly, což je dobře. Věděly, že je to na pozvání pracovníků právnické fakulty, ale že by si to dávaly do souvislosti s tím listopadem, tak to už jsme moc nechtěli. Co se týká například pobytu, který probíhal v červnu ve Sloupu v Čechách, tak rodiče věděli, že ubytování mají děti jako sponzorský dar od TOMu a věděli, z jakého důvodu. Ale dětem jsme to nijak nezdůrazňovali.

Mluvili jste nebo diskutovali třeba se staršími žáky ve škole o tom, co se stalo?

Se svými žáky diskutovali třídní učitelé, já jsem v prvních dnech obešla všechny třídy na škole a mluvila s nimi o tom i paní zástupkyně. Když pak probíhaly jednotlivé akce, tak jsme říkali, že jde o sponzorský dar. Hned v listopadu nabídl besedu ve škole pan Přibáň, takže děti věděly, proč besedu nabídl a proč následovaly i ty další akce. Děti také věděly o kauze z médií, a proto vnímaly, že se něco děje. Při různých vhodných příležitostech jsem při výuce, protože vyučuji občanskou výchovu, rok od událostí žákům připomněla, co se stalo.

Jaká byla jejich reakce? Jakým způsobem na to zvláště starší žáci reagovali?

Starších dětí se kauza s fotografií úplně bezprostředně netýkala, ale celou situaci vnímali a sledovali na sociálních sítích, kde ty reakce byly ještě úplně jiné než ve sdělovacích prostředcích, takže o tom mezi sebou i ve volném čase diskutovali. Ale myslím, že tím nežili až tak, že by se o tom mluvilo celé měsíce.

Za nenávistný komentář k fotce dětí byla odsouzena a potrestána 26letá žena. Jak se na rozsudek soudu díváte? Máte pocit zadostiučinění?

Před tím, než se do celé záležitosti vložil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, jsem měla
informaci o tom, že Policie ČR případ odložila. Že nařídí případ policii vrátit, jsem vyvodila
z jeho rozhovoru ve veřejnoprávním rozhlase v létě letošního roku. Chtělo to asi odvahu nejvyššího státního zástupce, který zřejmě uznal, že situace už je taková, že by se v tom mělo něco dělat, a ne ty případy nenávistných komentářů jenom odkládat. Myslím si, že je to tak správně. Ale pocit zadostiučinění určitě nemám, jen víru v to, že spravedlnost ještě existuje a že je každý člověk odpovědný za to, co na sociálních sítích zveřejní.

Co na poměrně nízký věk odsouzené ženy říkáte?

Zaznamenala jsem výzkum mezi učni na středních odborných učilištích, a to bylo dávno před touto fotografií a možná ještě dřív, než se začalo mluvit o migrační krizi. Výsledkem výzkumu bylo, že tato část mládeže má rasistické názory. Mě věk té ženy zase tak nezarazil.

Je něco, co byste této ženě, případně i dalším lidem, kteří psali nenávistné komentáře, vzkázala?

Autorům těch nenávistných reakcí a komentářů bych určitě nepřála, aby se jim stalo něco podobného, kdyby měli nějak odlišné děti. Možná toho dnes někteří litují, i když asi pravděpodobně ne. Nemyslím si sice, že na každého jednou dojde, ale alespoň je vidět, že to není úplně beztrestné.

Jak na kauzu reagovali rodiče dětí?

Rodiče volali, chodili do školy, ptali se. Pro rodiče loňských prvňáků jsme uspořádali třídní schůzku, při které nám velmi pomohly pracovnice organizace In-Iustitia, protože na některé otázky rodičů bych asi neuměla uspokojivě odpovědět, šlo zejména o otázky právnického charakteru. Rodiče především zajímalo, jak je škola zabezpečená, jaké další kroky k zabezpečení budou podniknuty, takže jsme přijali další opatření ještě nad ta, která byla přijata po události ve Žďáru nad Sázavou (pozn. 26letá žena vnikla 14. října 2014 do místní střední školy, kde ubodala 16letého studenta Petra Vejvodu, který bránil svou spolužačku, a několik dalších lidí zranila https://bit.ly/2PCylai). Myslím si, že žádná škola nemůže stoprocentně zabránit tomu, aby do školy i přes různá zabezpečení pronikl někdo, kdo má špatné úmysly. Samozřejmě že vždycky nějaká pochybnost bude, ale myslím, že jsme v té době udělali maximum. Ani Policie ČR a městská policie nemohla mít u naší školy hlídky 24 hodin denně. Hlídky jsme měli v době, kdy děti přicházely do školy a byly prodloužené až do odpoledních hodin. Policie školu monitorovala častěji, ale nelze ze školy udělat pevnost.

Změnilo se za ten rok složení té konkrétní třídy? Došlo například k tomu, že by někteří rodiče nejen loňských prvňáčků své děti vlivem kauzy přehlásili na jinou školu?

Složení třídy se změnilo minimálně, jen z důvodu přestěhování dětí. O odhlášení žáků ze školy a přestupu na jinou školu v průběhu roku došlo, ale z jiných důvodů než vlivem kauzy.

Nenarušila celá ta situace a vypjaté emoce vztahy mezi školou a rodiči?

Myslím si, že ne. Nemám žádné informace o tom, že by to tak bylo. Rodiče měli pochopitelně o své děti strach, nechtěli je pouštět do školy samotné. Ale myslím, že postupně i tento velký strach opadl a vše se vrátilo k běžnému chodu.

Na začátek